„Marie!.... Marie!.... i ty nechceš mé štěstí? I ty mě zapuzuješ?....“ Tak mluvil jinoch ztepilého vzrůstu k dívce, stojící po boku jeho. Ona sklopila krásné čelo k zemi, lesknoucí se oči zakryla řásou, záclonou stydlivosti dívčí; polohlasitě promluvila: „Pavle! já tě miluji !“ „Ty mě miluješ, a nechceš se mnou jeti? Marie! tam za skalou nad břehem řeky čeká můj kůň vraný; pojď, má milá, má jediná! Bleskem poletíme do Valašska, za Dunaj. Tam jsou jiní lidé, jiné obyčeje. Tam neřeknou: ona jest hraběnka a ty pouhý šlechtic a to z rodu kozáckého; nejste pro sebe stvořeni. Marie, jeď se mnou!" Klekl před ni a líbal ruku její; ona něžnou ručinku neodtahuje, zdá se, že zlehka přitiskuje svou dlaň k dlani jeho. ,,Pavle, nemohu, já mám rodiče; čekejme, Bůh se smiluje nad námi !"— „Bůh se smiluje, ale ne otec tvůj!" Tu rychle vstal. „Pamatuješ se, co včera jasněvelmožný hrabě a maršálek řekl? Pane Pavle, má dcera vaší býti nemůže, jiné mám záměry ohledem na její budoucnost." Odvrátil se ode mne, a já stál jako školák, ani slova nemoha promluvit; ale......" Zubami zaskřípal, a tím skřípáním zastavil první výbuch slov. Dívka sepjala ruce, prosebně upřela na něj černé oči, ježto průzračná slza zahalila. „On jest můj otec, nespílej mu !" On jest tvůj otec; ovšem, protož odpusť!" A znovu padl na kolena, a uchytil šat její. „Marie, uprchni se mnou, otec odpusti!" " - „Ne, nikdy to neučiním, má matka by zoufalstvím zemřela; Pavle, i ty máš matku!“ „Mám!“ vzdychnul, svěsil hlavu k zemi. „Všecko jest pro mne ztraceno!" „O! ne, můj milý, já tebe milovati budu na věky věkův, nikdy jinému náležeti nebudu; čas, trpělivost, a jednou budeme šťastni.“ „Čas, trpělivost 1 opakoval jinoch s hořkým úsměškem, kterým se obyčejně pláč přemabává, „prázná jsou to slova pro srdce milující - Marie, ty mě nemiluješ.“ „Já že tě nemiluji ?" zvolala dívka bolestně a vrhla se v jeho náruč. Poprvé setkali se rtové jejich políbením nesmělým, ale sladkým, ale rozkošným; on neosmělil se 6 ramene svého ovinouti okolo něžného tílka jejího, světskou myšlenkou zkaliti svatý pocit lásky; v srdci mu divno, v duši mu nepochopitelně; ach on věří nyní, že ona ho miluje. V tom cos v písku zavrzalo, zašustělo haluzemi. Dívka odskočila: „Pavle! buď s Bohem! nos toto na památku ode mne!" I podala mu svinutý papír, sama pak unikla křivolakou pěšinkou, několikráte mezi stromy zamihnul se bílý její šat a pak zmizela, jako bludička, jako klesající hvězda, která zmizevši zraku očí tělesních, ještě se objevuje zraku duše naší. Jinoch zalomil rukama. Marie! Marie!" Ale neběžel za ní, nýbrž jako za zjevením divotvorným letěla mysl jeho v tu stranu, kde ona zmizela očím jeho. Rozvinul papír, tam spatřil křížek zlatý, propletený havranními vlasy Mariinými. Líbal vlasy, líbal zlato, líbal papír, a to vášnivě, neboť milovaná dívka na to nepatřila. A potom jakási divná myšlenka vstoupila do hlavy jeho, stál, a pak skočil v tu stranu, odkud přicházel onen šumot, jako děcko chtěl pokárati ptáka, který zplašil dívku srdce jeho; nenalezl však ničehož. Svaté ticho kolem, ba ani ranní větérek nekolébal se na kalíškách kvítků, a zlaté paprsky slunce svobodně zrcadlily se v bujných krůpějích rosy; svět na přivítání bílého dne umlknul, a němým podivením divil se boží jasnosti. Ten poklid světa silně se různil od citů mladíkových, a vzbudil v srdci jeho nemilý dojem. Zastavil se, vyndal zlatý křížek, ale nepolíbil ho; ústy jeho zahrál bolestný úsměv. - -- A dlaní „Dala mi křížek na cestu! Dobře mi tak! Proč jsem, chudý šlechiic, zamiloval ji, hraběnku! Ne, já ji více nespatřím, nespatřím více matku svou!" přejel si přes oči, jakoby mu z nich slzy kanuly, ač bylo oko suché. Vracel se k svému koni, ale krokem váhavým, něco ho zdržovalo v okouzleném tom háji. Sotva ušel několik kroků, spatřil člověka klečícího pod stromem, s hlavou odkrytou a lysou, bradou žlutavou jako vybílený len, v šedé kapuci. Byl to kapucín, kněz Tadyáš, jenž odbýval ranní modlitbu pod sklepením nebes před obličejem Boha. Mladík se zastavil, mnich skončil modlitbu, vstal a přiblížil se k němu. Na vráskovité tváři starcově vyskytnul se výraz náklonnosti takřka otcovské, suchou ruku podal jinochovi. ,,Pane Pavle, mé dítě, co tu děláte tak časně, ve dvoře musejí ještě spát?“ Jinoch políbil ruku mnichovu, neboť to byl jeho starý učitel, opatrovník dnů jeho dětinství. „Otče Tadyáši, já jich budit nehodlám, přijel jsem spatřit naposledy místa tato, a rozloučit se s nimi navždy." ,,Co je vám, mé dítě, kam pak pojedete?" „Do dalekých, neznámých krajů, já tu již co činit nemám, bezpochyby již se spolu neuvidíme. Otče Tadyáši, požehnejte mi!“ ,,Vy jste churav, Pavle." „Ano churav, zde v srdci," položil ruku na srdce - ,,ale v hlavě ne. Olče Tadyáši, vy víte, jak miluji Marii. Otec její mě včera, neprošen, odřeknul ruku její, div že mi do domu svého přístupu nezapověděl." ,,Nezoufejte, můj milý, doufejte v pomoc boží, a všecko se dá změniti. Pan maršálek se rozmyslí, změní snad vůli svou." „Hrabě že změní vůli svou? Otče Tadyáši, kdybyste byl viděl, jak včera, pyšný na svůj koupený titul, hrdě ke mně mluvil, ke mně, šlechtici, jehožto praotec byl vojvodou Ukrajiny, vůdcem vojska, jakého on a celý rod jeho ani neviděl!"-Zesinala i naběhla žíla na čele jinochovu, postava jeho zdála se hněvem jeho růsti, tvář červenala se divokým kozáckým zápalem. A tak daleko to přišlo s Wyhowskými, že jakýsi hrabě " Siryczyński, jenž ne zásluhami ale penězy se stal hrabětem, jimi pohrdá! Ha! ha! bylbych ho naučil včera, ale Marie! Marie! tys tam byla, tys jeho dcerou, a mně odpadnulo srdce, zmalátnělo rámě. Ale počkej, odloženo není zapomenuto. Ještě nevymřela šlechta kozácká v kraji Ovruckém a Žitomírském, ještě nevymřeli do posledního kozáci na Ukrajině; jsou bratří Zaporožci za Dunajem, přijde čas, že uchopíme se zbraně po kozácku, a pořádati se budeme s vámi, páni hrabata, páni baronové; chcete zapomenouti, že jste šlechta polská, my vám to připomeneme, my děti země polské přijdeme oučtovat se svědomím vaším; přijdeme, ne s poníženou pokorou, ale co mstitelé, zahýříme sobě, zahý-říme, uhlídáte, pane hrabě, maršálku sovětníku a rytíři!"... Hlas mu uváznul v prsou, a ještě ústy hýbal, jiskřil očima a hrozil rukou. Mnich mlčel, nepřerušoval slova, jichž původem byl hněv uražené hrdosti a bolest raněného srdce, toliko v duchu se modlil: „Bože, přiveď syna svého k rozumu!" Jinoch uhodnul snad tichou prosbu mnichovu, neboť uchopil ruku jeho. „Otče Tadyáší, vy myslíte, že jsem sšílel. O ne, ne, já vím, co mluvím, co činím i co učiním. Uhlídáte, zdali já Pavel Wyhowski nesvedu druhé krveprolití Konotopské !“ „Dej Bůh, abych se toho nedočkal. Pane Pavle, a vaše matka?" „Matka? má matka ?"...... A náhle tvář jinochova nabyla jiného výrazu, siná žíla na čele se ztratila, sivé oko nejiskří ́ se plamenem, ale şlzou vlhne. „O můj osud ! můj nešťastný osud! Ona již více. nespatří syna svého, i já ji více nespatřím.“ „Vy jste její jediná podpora, jediná útěcha, Pavle. A máte srdce, opustit ji v stáří jejím? Pomněte na leta dětinství, jak vás ošetřovala, pěstovala, vy jste byl zřetelnicí oka jejího, a ještě nyní kterak vás miluje!" lával, „Ubohá matka, vy víte, otče Tadyáši, co se děje v srdci mém, vy jste je vzdě-o, jak miluji matku svou!" „Milost boží buď s vámi, synu můj; pomněte, co by ona churavá, věkem sklíčená činila bez vás, své jediné podpory. Ona nemá jiného opatrovníka mimo Pána nad pány. Nenechávejte matku k starosti osiřalou na světě tomto." „Přestaňte, olče, nečiňte, aby ještě více krvácelo srdce mé." ,,Milý synu, upokojte se, vraťte se k matce, ona vás k srdci svému mateřskému přitiskne, a bude vám sladce, míle, neboť vyplníte povinnost syna, a někdy i vás Bůh dítkami obdaří. Bůh i na světě tomto dobré dobrým odplácí, i dítky vaše vám někdy láskou lásku odplatí!“ Mně nevykvete štěstí takové, otče Tadyáši!" „Nezoufejte, synu, moc Boha veliká! On změnil nejednou svět, proč by nemohl změniti srdce člověka? Vraťte se domů a doufejte, maršálek se zpamatuje a jiné myšlenky nabude." Při upomínce na maršálka začervenal se mládenec. Já se vrátiti domů, vypravovati matce svou hanbu a neštěstí své, a pohlížet pak na její utrpení! Ne, nikoliv! Poslyšte, otče Tadyáši! o milost, o dobrodiní prosím vás, vás mého učitele, duchovního otce. Řekněte ubohé matce, že jsem odejel kamsi pryč, třebas na konec světa; řekněte jí všecko, anebo jí neříkejte ničehož, učiňtež, jak se vám zlíbí, doneste jí mé požehnání.“ - Chvilku se zamlčel a pak ztichl a dodal: „Požehnejte i Marii, a nyní dejte mi otcovské své požehnání snad na věky.“ Sklonil hlavu před mnichem. Mnich vložil ruce na hlavu jeho, a chvějící se rty přitisknul k vlasům jeho. „Pavle, |